+LA MUERTE+

Prašná cesta z lesa vedla,
kolem prostých luk a polí,
mnohého pocestného vedla,
i v příběhu tom hraje roli.

Po cestě té děvečka
kráčela tak sama, bledá,
jak ztracená ovečka,
jež pastýře svého hledá.

Šaty svoje roztrhány,
vlasy černé, rozházené,
a tváře té smutné panny
slzami jsou promáčené.

Nad obzorem slunce pálí,
děvče kráčí dál a dál,
cáry šatů tělo halí,
jiný by už cestu vzdal.

Vlasy jí vítr rozcuchá,
i zpomalí její chůzi,
teď kráčí jak tělo bez ducha,
v očích náznaky hrůzy.

Co přihodilo se dívčině?
Kdo jejímu strachu na vině?

.....

Horký vánek, modré nebe,
takové to tehdy bylo,
teď již z toho léta zebe,
jen málo z krásné chvíle zbylo.

Okolím smích se rozléhal,
když běžela dívka bosa,
k nebesům skoro až doléhal,
nohy jí máčela rosa.

V patách jí sličný mládenec,
poznal ji podle hlasu,
tváře jí polil ruměnec,
když chytil ji kolem pasu.

"Lásko má, podívej na nebe,
jaké je čisté a jasné!
I slunce snad svítí jen pro tebe,
pro tvoje oči krásné!"

Tu za ruku ji vzal,
do vlasů ji políbil,
běžel s ní k lesu dál,
lásku svou jí přislíbil.

.....

Uprostřed lesa, ve stínu stromů,
z vesnice odbíjí klekání,
dívká vstane: "Musím již domů!
Matičku strach jistě pohání!"

"Nechoď nikam, mladice!
Zůstaň se mnou ještě chvíli.
Vždyť daleko je vesnice,
to nekleká, jen vítr kvílí!"

"Ach, můj milý, musím jít,
doprovoď mě zpátky.
Vynadáno nechci mít,
strachuji se matky!"

"Neboj se nic matky svojí,
ta má jiné starosti.
Rodičů se děti bojí,
ty užívej si radosti!"

Tu dívku si blíž přitáhl,
ruku na bok položil,
z pochvy dýku vytáhl,
k hrdlu panně přiložil.

Děva zděšeně vyjekla,
chování jeho se zalekla,
z objetí smrti se vysmekla,
málem před bohem poklekla!

"Já myslela, že tě znám,
a tys přitom ďábel sám!"

Mladík za šaty zatáhl,
roztrhal její šití,
pannu blíže si přitáhl:
"Toť konec tvého žití!"

Vytasil zbraň, rozpřáhl paži,
panna však byla rychlejší:
"Přestaň už! To já tobě káži!
Ďábel než Bůh ti buď milejší!"

Vlastní rukou bodla jeho,
od krve jsou její ruce.
"Bože, lásko! Sladká něho!"
Ta slova zlomila jí srdce.

Muž již v mechu krvácí,
když panna křovím běží,
život z něj se vytrácí,
dýchá jenom stěží...

.....

Běží houštím dívčina,
klid jí vražda ruší.
"Nejsem panna nevinná!
Hřích mi černí duši!"

Běží z kopce dolů,
pryč z temného lesa,
v očích plno bolu,
srdce žalem klesá.

Ví, co ji teď čeká -
na vršku šibenice!
Té jediné se leká,
ta hříšná vražednice!

.....

Po šibeniční stezce kráčí
mladá panna zoufalá,
hříchy svoje sebou vláčí
za to, že byla troufalá.

Šaty své má roztrhány,
tváře bledé, strhané,
černé vlasy rozcuchány,
štěstí předem prohrané...