Kráska a zvíře
Příběh začíná jako pohádka,
však smrt již klepe na vrátka,
když ze sna se budí princezna,
tak překrásná a líbezná.
Netvor ji líbá na líčko:
"Už vstávej, princezničko!"
Otvírá oči a z nočních můr
děsí ji tváře lidských stvůr.
"Měla jsem sen, má lásko!"
"Teď už je den, krásko!
Nechej snění noci temné,
myšlenky již vkládej ve mne!"
"Sen mě jako ostří bodá,
vzpomínky se valí jako voda,
zůstaň u mě, lásko jediná,
již blíží se černá hodina!
Jako Adam a Eva v ráji,
jako duch lásky v máji,
tak cítím se já u tebe,
tvůj hlas mě vznáší do nebe!
Miluji tě víc, než mnoho,
však nezůstane nic nám z toho,
tys jediný, co ho ráda mám,
byť poslední den zbývá nám..."
"Co to říkáš, krásná panno?
Podívej se, již je ráno!
Za okny nám slunce svítí,
nač dnes smutek v duši míti?"
"Řekli o tě, že jsi zrůda!
V žilách mých teď vře krev rudá,
zešílím, jestli se mi ztratíš,
odejdeš, a už se nevrátíš!"
"Slibuji ti lásku věčnou,
i peklem cestu nebezpečnou,
kam tvé kroky, tam i mé,
vždy se znovu sejdeme!"
.....
Svatí muži lesem jdou,
kráčí pod temnou oblohou,
míří tam, kde stojí stavení,
jejich zbraně - zlé to znamení!
"Ve jménu Boha, zabte tu stvůru!
Zvedněte zbraně, meče své vzhůru!
To ďábel sám dal mu vzhled,
nepatří mezi nás, na tenhle svět!
A ta děva, co s ním žije,
ať se v pekle smaží, v zemi hnije!
Není hodna boží lásky,
byť má tělo i tvář krásky!
V prostém hříchu spolu žijí,
spolu ať se v pekle svíjí!
Nezaslouží si milosti,
pekelné jsou to bytosti!"
.....
Tříštění skla ozvalo se do ticha,
kráska strne, hrůzou nedýchá,
v jiskrných očích se odráží noc,
netvora v slzách volá na pomoc.
Svatí muži se do domu vkradli,
černé růžičky ve váze zvadly,
hledali krásku, hledali zvíře,
chtěli je zavraždit kvůli své víře.
S netvorem za ruku princezna utíká,
mužům se zbraní o vlásek uniká,
pláče a křičí: "Nechte nás být!"
Tu uslyší netvora bolestně výt...
Když obrátí se, strne v pláči,
jeho krev jí šaty smáčí,
šípy probodáno jeho tělo,
i princezně se umřít chtělo.
"Ach, lásko moje, neumírej,
polib mě, oči nezavírej!
Neodcházej, prosím tebe!
Prosím Boha, celé nebe!"
Křik a slzy nepomůžou,
sladká slova nic nezmůžou,
netvor dávno nehýbe se,
po těle se kráska třese.
"Ach, vy pekelné stvůry!
To vy jste netvoři, mé noční můry!
To vy se v pekle věčně smažte!
Prosit o odpuštění se snažte..."
V tu chvíli jí meč tělem prošel,
dech jí k pláči, křiku došel,
tváře bílé jako sníh,
z dáli slyší mužský smích.
Zemřela, když svítalo,
slunce den již vítalo,
na bílých šatech spousta krve,
však krásná byla jako prve...
.....
Trávu zdobí jinovatka,
hrobem jim je křižovatka,
kde ještě dnes lze viděti
krásku a zvíře v objetí.
